Narodil jsem se na úplném začátku divokých devadesátých let na Praze 2. Přestože jsem rodilý Pražák, v prvních letech jsem v hlavním městě České republiky nebydlel. Můj táta, coby vystudovaný japanista, pracoval na začátku 90. let v diplomacii, a tak jsem své útlé dětství prožil s rodiči a bratrem v zahraničí, přesněji v hlavním městě Japonska, Tokyu.

Život v Japonsku si vybavuji jen matně. Pár útržků ze školky, z ambasády, jinak nic. Ztratil jsem i japonštinu, kterou jsem jako dítě plynně mluvil. Přesto si myslím, že je ve mně Asie jistým způsobem zakódovaná a mám k ní blízko. Možná i proto jsem se před sedmi lety rozhodnul učit se čínsky, a pokračuji v tom doteď.

Myslím si, že v určitých ohledech se od Asie, konkrétně od Japonska, můžeme jako Česká republika učit. Důraz na inovace, slušné chování nebo úcta k lidem (hlavně mladí vůči starším) a efektivita veřejných institucí je něco, co by potřebovala i naše země. Japonsko je například proslulé tím, jak rychlé a efektivní jsou veřejné služby. Častokrát při čtení zpráv žasneme, že japonské silnice jsou do týdne opravené, je-li v nich díra nebo jsou jinak poškozené. V Česku, kde dálnici D1 opravujeme několik let, za spoustu peněz a nekvalitně, se to jeví jako sci-fi. Obdobný kontrast mezi oběma zeměmi symbolizuje například vždy dochvilný rychlovlak Šinkanzen. U nás si na rychlodráhu ještě nějaký čas počkáme.

V Tokyu jsem chodil do mateřské školy. Povinnou výbavou byla žlutá čepice a brašna.

Po několika letech v Japonsku jsme se vrátili do Prahy – na sídliště Řepy, kde jsem nastoupil do školky a pak na základní školu. V Řepích jsme ale dlouho nevydrželi a přestěhovali jsme se na periferii hlavního města, do Kolovrat. Po páté třídě mě přijali na osmileté gymnázium v Říčanech, a po maturitě jsem se dostal na Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické, kde jsem v oboru Hospodářská politika na začátku letošního roku dostudoval magisterský stupeň. Zajímal jsem se hlavně o politiku podpory bydlení, proto jsem se tomuto tématu věnoval i ve své diplomové práci.

Na VŠE mě začala zajímat sociální politika a ekonomie, proto pro mě bylo přirozené angažovat se i v politice. Nejdříve jsem se zapojoval mimo politické strany, ale po jisté době jsem si řekl, že chce-li člověk něco měnit, jde to jedině skrze parlamentní stranu. Hodnotově mi byla nejblíže sociální demokracie, proto jsem vstoupil do ČSSD.

Můj první happening – pieta za umrzlé bezdomovce.

I když jsem se v politice nesetkal jen se slušnými a čestnými lidmi, toho rozhodnutí nelituji – krátce po vstupu do ČSSD jsem se totiž seznámil se svými vrstevníky, kteří tehdy zakládali organizaci Idealisté.cz. Našel jsem mezi nimi kamarády, kteří se mnou sdílí hodnoty a přístup k politice – moderní, se silným sociálním vnímáním a smyslem pro spravedlnost, otevřený, bez klientelismu a korupce. Je to běh na dlouhou trať, ale podle mě má smysl do toho investovat svůj čas a energii. Chce to kolikrát i silný žaludek, protože politické názory a zásadové postoje fungují někdy jako roznětka a nejeden člověk se s vámi dokáže na dřeň pohádat.

Zatím ale nejsem politik. A nejdůležitějším cílem mé kandidatury ani není stát se jím. Chci hlavně formulovat alternativu a představit sociální demokracii v jiném hávu. V kampani nemluvím o sobě. Představuji chytré a zodpovědné kroky, které můžou pomoci této zemi. Také přináším příběhy lidí – hrdinů každého dne (viz můj Facebook) – kteří svou prací pomáhají tomu, aby Česká republika byla dobrým místem k životu. Myslím, že sociálnědemokratický program by měl být hlavně pro ně. Budu proto rád, když si přečtete, s čím do voleb jdu.